Od mala jsem potřebovala dávat najevo, co vidím, slyším nebo co se mi honí hlavou. Začínala jsem jako láskou zhrzená slečna psát básně, povídky a pohádky. Čím starší jsem byla, tím vážněji jsem život musela brát a tak se z hlavy, místo poezie, stala nádoba bez romantiky - práce, rodina, domov. Ať jsem se snažila sebevíc, na svět už jsem se nedokázala naivně podívat , zasednout k papíru a sepsat co se mi otisklo v srdci. 
Těžko člověk hledá novou jiskru, která by dokázala rozžehnout oheň života. Já jsem tu svoji našla ve fotografii.  A jako hrdý lev jsem postupem času dokázala spojit dvě věci, které zbožňuji. Práci s lidmi a lásku k focení.

Mým hnacím motorem bylo dokázat přátelům a kolegům, že každá tvář je krásná a zajímavá a že nejde o to, jak člověk vypadá na občance nebo na povinných fotografiích. Vždy záleží především na tom, jak se na něj podívá fotograf.

 

A to mne motivuje i dnes.